Výlet slečny Tkanice tentokráte do Berouna

10:40

Úspěšně jsem zvládla maturitu a nyní mi začánají 4 měsíce prázdnin! Chci se v tomto volnu věnovat svým koníčkům a jeden, který přes školní rok zemřel, se pokusím oživit. Když jsem zjistila, že mám od půl jedenácté doktorku v Berouně, popadla jsem foťák a rozhodla se si udělat průzkum po městě. Protože od nás jezdí vlaky do Berouna jen jednou za hodinu, měla jsem skoro půl hodiny čas. Procházela jsem se mezi hradbami pod žhnoucím sluncem. Divím se, že jsem se za tu chvilku nespálila. Jsem jediná, kdo si na tak rychlý nástup léta nemůže zvyknout? V jednu chvíli mi bylo dokonce líto pozlaceného Ježíše, co si to visel na kříži pod rozpáleným sluncem. Zrovna jsem se šla schovat k lípě u kostela, když na mě házel ztrápený, přehřátý pohled. 



Světe div se ( a svět se divil) na druhé straně kostela visel další Ježíš, který však od toho zlatého, si hověl hezky ve stínu, ale už nebyl vůbec tak krásný a zářivý jako ten první. Kdo by ale chtěl být ze zlata, když se může schovat do stínu kostela.


Pokračovala jsem dále a přemýšlela jsem nad tím v jakém slohu se kostel (pravděpodobně svatého Jakuba) nachází. Objevila jsem zde prvky baroka, ale původně byl nejspíše gotický, pravě kvůli opěrnému systému. Musela jsem vám sem tu kulturní vložku dát, protože právě jsem udělala maturitu ze stavitelství. Beroun je zkrz na zkrz prošpikován hradbami, které skrývají kdejaká tajemství. Například tyto roztomilé domečky, které se jakoby lepily na zeď.


Chodím kolem už nějaký ten pátek a zatím jsem si nevšimla této kouzelné uličky.
Ještě nápaditější je terasa, která se nachází na jedné střeše domu. Zábradlí je vytvořeno z květináčů, jak originální nápad!


Procházím dál a dostávám se k malému náměstíčku s instalací "potůčku". Abych řekla pravdu měla jsem sto chutí si tam vyráchat nohy. 




Nevím kudy ani kam jsem se to dostala a ocitla jsem se na jakési zahradě, plné okrasných soch a pár opilých spoluobčanů, kteří viděli jako velice zábavné mé fotografování. Prý jestli nevyfotím i je. Jako správný stydlín a srab jsem jen přešla ke vzdálené lavičce a tiše čekala, jestli neodejdou. Neodešli.


Proto jsem se rozloučila já. S kostelem s domečkami i nádhernou klikou.



Dokonce i pan Holub se se mnou přišel rozloučit na nádraží. Řekla bych, že se tu v Berouně má lépe než by se měl kdy v Praze.


Vaše Tkanice ♥








You Might Also Like

0 komentářů